Předmluva autora:
Uvědomuji si určitou nevhodnost, která je obsažena v jistých částech mého vyprávění, avšak považuji to za typický žargon slacklinistů a nechci tudíž zaměňovat pasáže určitými náhražkami, které by mohly pozměnit strukturální obsah „díla“. Předem se omlouvám budoucím čtenářů, neznající výrazy, avšak doufám, že je morálně nepohorším nad určitou úroveň. Děkuji moc za pochopení, s pozdravem a přáním pěkného dne Petr Kučera.
27. a 28. října v Praze aneb jak se Peeto na rýl dostal
Týden před touhle akcí v Práglu si takhle chodíme na Bělidle s Voříškem a Jardou šedesátku a Terka s Čéřou ťapou na patnáctce a říkáme si, jak máme asi poslední „longline“ session v tomhle roce(nevim kde se vzal ten název longline při těch našich lajnách). Najednou telefon a Kwjeták: „Hej Peeto, taháte toho macka na Bělidle?“ „No jestli myslíš tu šedesátku, tak jo.“ Z původních 150m sešlo kvůli nedostatku matroše a lidí, ale svedli jsme to na přítomnost silnýho větru. Tak kvůli týhle trikovce by se sem Kwjet táhnul z Jablonce fakt zbytečně. Ale přes telefon se nadhodila jiná zajímavá věc… „Co takhle letos naposled 200+ a Šárinku??“ A už to začlo v hlavě šrotovat… Následující tejden byl ve čtvrtek svátek a studentíci měli samozřejmě volno od středy až do víkendu. Takže plán byl následovnej: ve středu longa ve Stromovce a ve čtvrtek Šárinku. Já osobně se na nějaký extra akce tak trochu psychicky připravuju… Řekněme Bišík: člověk se přece nějak musí připravit na nejlepší tejden v roce ne? No a zrovna na tohle dvoukilo jsem si jako v hlavě pohrával s myšlenkou, že by to mohlo pustit a že bych tak pěkně zakončil letošní longlajnovou sezónu a nechal to akorát zimnímu tréninku na jeblajně. Na cestě do Práglu jsem si v hlavě srovnával, jestli na tom mám či nemám a jestli jsem teď dost nachodil na to, abych vůbec něco přešel, což mě dovedlo k závěru, že to prostě chci poslat za každou cenu. Domluva do Stromovky byla jasná, matroš předem domluven a to ne po kolouchovsku: nic neber, všechno mám, takže jsme se kolem jedenáctý sešli na místě.
Kwjet, já a Vejvis. Kluci už měli položenou lajnu na zemi, připravil se kladkostroj, začli jsme trochu pumpovat, mezitím dorazil Mára a ještě jsme řekli kousek od nás třem postávajícím cizincům(možná z Ruska), aby se taky chytli do fronty a táhli pryč od lajny. Po nějakejch pauzách na ustálení tahu a následnýmu dopínání bylo dvoukilo na světě…tahal se stejnej směr jako kdysi na Black skáji a to bylo odhadnuto na 220. No a začlo se pokusovat. Kwjet šel krásně napohodu za půlku hned na OS a potom se se slovy mířenými od nás asi takhle: „ježiš to je vůl“, „proč sakra?“ , vracel někde od ¾ zpátky po zemi. Slunce svítilo, lajna to vyloženě chtěla, tak začly pokusy od nás smrtelníků… Já, Marek, Voříšek a Vejvis jsme začli tuhle nenasytnou mrchu trápit. Trochu jsem začal měnit názor na to, že to pošlu za každou cenu, ale když byly nějaký ty pokusy kolem půlky a i za, tak to člověku nedá… Potom to tam samozřejmě poslal Kwjet, tak byla radost, že jsme to nenapínali úplně na hovno. Aby se neřeklo, tak šel ještě na nějaký hodiny do školy a nás zoufalce nechal na místě utápět se ve vlatním neúspěchu a mnohdy i nasrání. Ale co lajna nechtěla, přišel nějakej sedmej, osmej pokus(fakt nevim přesně)…v hlavě jsem si říkal: zkusim dojít k tomu stínu(ten byl krapeetko za půlkou), snad to vyjde. Po nějaký době chůze celkem napohodu, občas nějaký to mírný poserfováníčko přišel úsek dost krutýho mávání a od tý chvíle taky zatraceně velkýho chtění tuhle potvoru urvat. „Tak oukej Peeto, seš u stínu, co teď vole? Už to máš docela v píči s ramenama a to neni moc na rýlu zrovna při tomhle longu..“ V uších Bill a Ska-p předvídali aspoň nějakou pomyslnou pohodičku. Kwjeták mi předtim říkal, ať se zkusim víc soustředit na hudbu, tak zrovna když hrála Síť, tak jsem si představoval, jak mě vomotává kolem celýho těla, nadoživotí snad ne… Nevim jestli to pomáhalo, ale evidentně asi jo, prostě jsem nasadil nějakej mód a byl připravenej ubojovat cokoli co přijde, protože jsem cejtil, že na další podobnej pokus nebudu mít z čeho brát síly, tak jsem do toho poslal prostě všechno. Nějaký pasáže celkem v cajku, ale mezitim byly neuvěřitelný boje, u kterejch jsem se viděl mnohokrát na zemi, ale když jsem to vždycky ustál, zase mě to posunulo v pohledu na věc… „Když jsi ustál tohle tak ustojíš všechno, i kdyby ti ty ruce měli amputovat!!“ mi tak trochu běhalo v hlavě. A najednou byl konec všem těm bojům, celý dlouhý cestě, funění jak když projíždí parní vlak a topí nekvalitním uhlím už asi od půlky, metr od konce jsem si krátce zařval, udělal ty dva kroky a mohl konečně zařvat na celou Stromovku z úplně nejplnějších plic: „ Mrdka pičóóóóó!!!!!“ slezl jsem dolů a zabořil ksicht do trávy. Ten pocit za nic nevyměníš…na jednu stranu seš naprosto v prdeli a dost vyřízenej po něčem, do čeho si teď dal fakt všechno a na druhou stranu z tebe stříká neuvěřitelný nadšení a spokojenost na všechny strany a ze všech otvorů, jak kdyby tě to mělo roztrhnout, jakou to má sílu… To všechno znamená bejt na rýlu… Už bylo docela pozdě, tak padlo ještě pár pokusů a to třeba v podání Voříška vypadalo nemálo luxusně, když byl něco za půlkou. Já už jsem na dvoukilo nevlez, ale když jsem přišel trochu zablbnout na 58 a 30, tak jsem odhadnul na 35 a 15, prostě mi to nepřišlo vůbec možný, že tohle je šedesátka. Neberu to z toho pohledu, že teď jsem přešel dvoukilo, tak se všichni poskákejte na záda, ale prostě jsem to třeba srovnal s těma třickama v Ostrově, to dvoukilo mi úplně posunulo posuzování dýlky.
Kwjet dorazil ze školy, naštěstí s úsměvem mi potřásl rukou, pobalili a zamířili jsme na zlatý bludišťáky. Po neúspěchu v plnejch hospodách jsme zapadli do Číny a to nám naprosto stačilo. Točená Plzeň za 32 káčé, nudle s masem, závitky, salát, prostě regulérní místo na rozjímání a popíjení. Začli jsme tak trochu organizovat následující den co se týče matroše. Vzal jsem papír a tužku a začal rozepisovat, co kdo vezme, aby se někdo netahal s něčim naprosto zbytečně. Padly nějaký kousky a vyrazili jsme společně na metro. Ráno byl sraz u Mekáče, jedinej Marek tam byl včas, my ostatní pankáči jsme se trochu opozdili. Nakonec ve složení: Voříšek, Kwjet, Mára a já jsme začli chystat cajky na Šárinku. Rozdělili jsme se na dva týmy a začli dělat svou práci. Měli jsme Márovy vysílačky, takže jsme byli celkem dost na rýlu. To se ovšem nedalo říct o našem resp. mém přestřelování repky prakem. No dopadlo to tak, že jsem nakonec hodil přivázanej šekl a ten letěl věru krásně, repka se ze skály celkem svižně odvíjela, až nám svižně z očí zmizela i cívka se zbytkem repky, no já kokot jsem to nepřivázal žejo.. Takže slanit, navázat, vytáhnout. Netrvalo dlouho a už přes údolí visela oranžáda nadvakrát. Trochu příprav, bandáží, kladkostroj, kontrola přetočení a začli jsme s Voříškem napínat. Ty dva nás v tom nechali a radši si dali rum s čajem a nějakej zákusek. Pokec přes vysílačky byl fakt epesní… „Seš na rýlu??“ „No já jsem rozhodně na rýlu, tak buď taky..“
Napnuto, Kwjet stejpoval, dali jsme sváču a mohli jsme se nechat vořezávat jako pastelky od týhle magický hajlajny. Pokusů pár padlo, potom se Kwjet kousnul a nasadil longline mód a už ho nemohlo nic sundat. Přeťapal tam, potom nazpět a urval luxusního fullmana na jeho dlouhodobym projektu a tudíž mohl nazvat highline Wild Sarah :-D. Voříšek občas posílal dost zajímavý pokusy, zadařilo se i k půlce. Já jsem nějak trpěl nedostatkem motivace… Na to dvoukilo jsem se připravil celkem dobře, ale tady jsem ani nevkládal moc nadějí na přechod a viděl jsem to spíš jako šanci to urvat dál než posledně. Nebyl jsem nějak ochotnej se fakt zkousnout a začít bojovat, při menších či větších náznacích boje jsem prostě lapil a čau párky. Měli jsme i fanoušky v podání Marti a jejích kamarádek, naštěstí jsme neměli fanoušky uniformované, jen projeli kolem na koních a bez problému pokračovali. Čas nějak pokročil, tak jsme si s Voříškem řekli, že ještě třeba poslední dva pokusy, abychom toho potom doma nelitovali a spíš tak na fotky a asi to zabalíme. No tak se Voříšek jentak na poslední pokus podíval snad i za půlku a neuvěřitelně překvapil i sám sebe. Byla to škoda, už jsem ho viděl na konci. Tak jsem si řekl, že taky zkusim ze svýho těla něco vymáčknout a spíš tak trochu z hecu od Máry jsem šel zapózovat na fota. No ale situace se vyvíjela trochu jinak. Začátek šel, tak si říkám: „Dobrý, tak nakonec to nebude úplně zahození hodnej pokus“, potom jsem ustál nějakej ten boj a zase něco seplo v hlavě.
Nevim kde se vzala, ale dostavila se nějaká ta motivace. Hodně jsem řešil, že to neni zase o tolik delší než I-landcruise, že na to technicky mám, tak z čeho jsem tak posranej, že to Kwjet poslal a Voříšek šel hrozně dobře, celkem rytmicky jsem si do toho funěl, hudba hrála, občas jsem postál na jedný noze, ale už to nebylo takovýto hektický klepání, ale v klidu jsem si počkal, až přijde okamžik na pohodový vrácení nohy zpátky na lajnu a následnej krok. A cejtil jsem „ten“ pokus s velkym P. Najednou jsem měl chuť a určitou dravost se s tim porvat a ustát všechno co přijde jako den předtim na dvoukilu. Druhá strana se blížila, byly lepší body na koukání, jinak jsem musel furt překalibrovávat kvůli hrozný tapetě. A najednou přišla ta chvíle, kdy už jsem věděl, že když nebudu debil a nezakopnu nebo neskočim, tak to prostě musim napohodu dojít a taky že jo. Ten poslední krok byl jako vysvobození z očistce, tady ze mě stříkalo mnohem víc adrenalinu a musel jsem do Údolí Šárky poslat „Mrdka pičo“, protože jsem si to fakt zasloužil. Když jsem přešel to dvoukilo, tak mi Kwjet říkal, že jestli pošlu Šárku, tak se mnou neka, ale musel jsem se vykašlat na kamaráda a dokázat si, že na to mám koule. Nuže co k tomu dodat, Šárinka pro mě doteď byla nereálno, který se najednou jako nějakym vypínačem přeplo do módu reality. Je to nepopsatelnej pocit. Když člověk něco chodí a ví, že má navíc, tak z toho má taky radost, ale zase chce hledat další hranici. Tady jsem věděl, že ta hranice byla fakt poctivá. Do Prahy jsem jel s ambicema na překonání 200+ a nakonec jsem překonal sám sebe víc než jsem čekal. 222 je zatraceně poctivý dvoukilo a Šárinka? Na to nemám co dodat. Po přechodu jsem si připadal jako zhulenej, v jak velký jsem byl euforii. Odjížděl jsem domů busem, koukal jsem se do noční krajiny kolem a říkal jsem si: „Peeto, teď seš pro sebe kurva na rýlu!!“ A cejtil jsem se neuvěřitelně šťastnej… Díky, díky, díky moc 🙂 hlavně lidem kolem týhle akce za podporu a všechno co k tomu patřilo.
Foto by Marek Smolka