Slackline, veřejností také nazývané moderní provazochodectví, je nové sportovní odvětví.
Historie slackline
Slackline vznikl v minulém století na území USA, ale za jeho prvopočátky můžeme považovat provazochodectví, se kterým má mnoho společného. Počátky provazochodectví se datují na začátek minulého tisíciletí v oblasti kolem Kazachstánu. Od 18. století bylo provazochodectví doménou cirkusáků a kaskadérů. V roce 1859 Jean-Francois Gravelet přešel po ocelovém laně nad Niagarskými vodopády. Další z událostí, které v tomto oboru ohromily svět, byl ilegální přechod mezi věžemi World Trade Center v New Yorku v roce 1974. Philippe Petit 6 let plánoval akci tak, aby během ranní špičky, kdy ho uvidí nejvíce lidí přešel mezi věžemi (viz film Man on wire).
Objevení slackline v podobě, jaké ho známe dnes, je přisuzováno Jeffu Ellingtonovi a Adamu Grosowskimu. Tito dva lezci z Yosemitského údolí si během 70. let 20. století krátili volné chvíle během špatného počasí balancováním na řetězových zábradlích v kempu. Koncem 70. let se z řetězů dostali na horolezecký dutý popruh. Nejprve šlo o popruh šíře 19mm, později šíře 25mm, neboli jeden palec. Jeff Ellington rovněž vynalezl první způsob napínání slackline pomocí dvou karabin, který je po něm pojmenován. Mezi další průkopníky moderního slackline patří Scott Balcom alias SlackDaddy, Chongo Tucker nebo Darrin Carter. V roce 1985 přešel Scott Balcom jednu z prvních a pravděpodobně nejznámější highline na světě. Jde o 17 metrů dlouhý přechod z masivu na skalní věž Lost Arrow Spire ve výšce 880 metrů nad zemí. Delší dobu se slackline věnovalo jen málo lidí. Mezi povědomí veřejnosti se slackline dostal díky známému lezci, base-jumperovi a slacklinerovi Deanu Potterovi.
U nás, v České republice, je za prvního slacklinera považovaný Miloslav „Smolda“ Smolík, který se slackline začal někdy po roce 2002. V rámci republiky existovaly tři významné větve – pražská kolem Miloslava „Smoldy“ Smolíka, liberecká kolem Jiřího „Koloucha“ Janouška a ostravská kolem Radima „Rasty“ Eliáše, Vojty Eliáše a Tomáše „Kovči“ Kovalčíka. Tyto tři nezávislé skupiny slacklinerů se poprvé setkali na slackfestivalu v Chemnitz v roce 2007 a rovnou se domluvili na uspořádání prvního českého slacklinového festivalu, který se konal v zahradě zámku Bischofstein na přelomu července a srpna roku 2007.
Od roku 2008 se každoročně až do roku 2015 pořádal také slackline festival v Hejnicích (Liberecký kraj) a od roku 2009 slackline festival v Sobotce (Královéhradecký kraj). Na tradici festivalu v Hejnicích v roce 2016 plynule navázal WoodSlack festival ve Světlé nad Sázavou. Slackline se také stal nedílnou součástí Horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují, který se koná vždy poslední víkend srpna.
Samozřejmě nezůstalo jen u výše zmíněných festivalů, ale v posledních letech se s akcemi „roztrhl pytel“ a je možné téměř každý víkend od jara do zimy najít slackline akci konanou někde v Evropě – kromě České republiky stojí za zmínku Polsko, Německo, Francie, Švýcarsko atd. Za mimoevropské meetingy uveďme Slackline carneval, který se koná v únoru v Turecku, v lezecké oblasti Geyikbayiri (nedaleko města a turistické destinace Antalye).
Slackline
Slackline doznal v posledních letech rychlého vývoje a v současnosti se dělí na několik odvětví (disciplín).
Lowline
Lowline je krátká lajna do délky cca 30 m. Nejčastěji se napíná pomocí ráčny nebo systému ellington. S ohledem na krátkou délku popruhu ji lze natáhnout v nízké výšce a je tedy vhodná pro výuku začátečníků a nácvik prvních kroků na lajně. Každý slackliner začíná na lowline a postupem času se začne profilovat jeho budoucí zaměření. Někteří zůstávají u lowline, jelikož jim délka popruhu a možnosti, které nabízí, plně vyhovují. Ostatní přesedlají na longline, highline, trickline či na všechno dohromady. Lowline je také vhodná pro statické triky a jogínské pozice.
Do kategorie lowline patří mj. také rodeoline, tedy lajna ukotvená ve výšce až několika metrů a volně zavěšená tak, aby při nástupu na lajnu nebyl slackliner na zemi. Nepoužívá se žádný napínací systém.
Longline
Do kategorie longline se řadí lajny od délky cca 30 m – volně řečeno se jedná o lajny, na jejichž napnutí je potřeba kladkostroj. Rekordy v longline se neustále posouvají a v dnešní době je limitem spíš materiál a technologie než schopnosti slacklinerů. Pro chození longline je potřeba pravidelný trénink. Jelikož se longline napíná ve větší výšce (v dnešní době není výjimkou ani výška 4-5 m), je zvládnutí nástupů na lajnu bez odrazu od země (nejčastěji používaný nástup – chongo) velmi důležité.
Wasserline
Lajna natažená nad vodou se nazývá wasserline (příp. waterline, ale termín wasserline/wasser je zažitější). Ačkoli se to na první pohled nezdá, chůze nad vodou je v mnohém těžší než chůze nad zemí – tekoucí voda, jezero jako zrcadlo, odlesky od hladiny, divoké vlny atd. ztěžují balancování a narušují koncentraci slacklinera. Wasserline je ale především velká zábava a příjemné osvěžení v parných dnech.
Highline
Královská disciplína slackline = highline. Highline je lajna natažená mezi skalními vrcholy, stromy, mosty atd., prostě jakákoli lajna natažená ve výšce nad 10 m. Midline je „nižší“ highline, je natažená ve výšce do 10 m. U midline je důležité dbát na to, aby byla napnutá alespoň v takové výšce, aby se při pádu do odsedky slackliner neuhodil o zem. Highline tvoří hlavní lajna, ke které je vždy připojený (přitejpovaný) back-up (druhá lajna nebo lano). Highliner má na sobě sedák a k lajně je připevněný pomocí odsedky. Při pádu na highline je nejlepší naučit se lajnu „čapat“, aby nedocházelo k pádům do odsedky – jednak jsou náročné pro lajnera, který se z odsedky musí vyškrábat a navíc samotný pád do odsedky není dvakrát příjemný, a za další pády do odsedky namáhají lajnu a kotvení.
Highline by nikdy neměli provozovat nezkušení slacklineři sami. Napínání highline je velmi specifické, každá lajna je kotvena jiným způsobem a pro bezpečné napnutí je potřeba velkého množství materiálu, se kterým je nutné umět správně zacházet. Pro nadšence a všechny, kteří by highline chtěli vyzkoušet, doporučujeme se zúčastnit některé hromadné akce nebo se individuálně domluvit se zkušenými highlinery.
Highline vyžaduje pravidelný trénink a fyzickou zdatnost. Je nezbytné zvládnout nástup na lajnu bez opory (nejčastěji používaný nástup chongo či jeho alternativu). Chůze po highline je především náročná pro psychiku lajnera, balancování v prostoru je velmi náročné a většině lidí trvá dlouhou dobu, než jsou schopni se na highline vůbec postavit, natož přejít svoji první highline. Ale trpělivost přináší růže 🙂
Trickline
Trickline je jediným odvětvím slackline, které je medializované a probíhají v něm pravidelné kontesty, a to jak na národní úrovni, tak na světové. Česká asociace slackline, z.s. zašťiťuje národní závody pod označením Czech Trickline Cup. Série závodů je ukončena Mistrovstím České republiky v Trickline.
Trickline v podobě, v jaké ji známe dnes, je poměrně mladá disciplína. Dřívě převládaly hlavně statické triky (jogínské pozice apod.) a nejdynamičtějším trikem na lajně byl poskok/výskok. Dnešní triky jsou především dynamické, a tím jsou závody zajímavé i pro lidi, kteří slackline neholdují či ji vůbec neznají. Z toho důvodu je to právě trickline, která má největší finanční a mediální podporu – sponzoři, závody atd.
Dnešní trickline je ale velice náročná fyzicky i psychicky. Zranění nejsou žádnou výjimkou a je potřeba velkého odhodlání, aby člověk vydržel a se skákáním neseknul jako např. Danny Menšík, který po druhé zlomenině ruky trickline prakticky pověsil na hřebík a začal se věnovat highline a longline (a nutno říct, že víc než úspěšně :-).
Trickline vyžaduje pravidelný trénink, ideálně nad měkkým dopadištěm. Vhodnou průpravou je gymnastika kvůlu orientaci v prostoru při saltech, rotacích a přemetech. Většina triků kromě obratnosti také vyžaduje sílu.
Urbanline
Slackline natažená ve městě (Na ulici, na náměstí, mezi budovami apod. Nepatří sem lajna natažená v parku ve městě :-)) se nazývá urbanline. Ninjaline je podkategorie urbanline – jde o lajnu nataženou ilegálně na místech, kde jsou podobné aktivity zakázané.
Foto by Pepa Horák