Austrian slack open 2012


Vídeňskej fesťák mě lákal už loni, ale mám pocit že se to s něčim krylo. Nicméně jsem koukal na fotky po akci a vypadalo to jako náramně vydařená taškařice. Dost lidí, pěkný místo a fesťáková atmoška. Letos jsem koukal do slackalendáře a v ten víkend bylo jenom ASO, takže zapsáno do diáře a vypadnout za hranice.

Auer Welsbach park

Basti na 165m

Měl jsem v plánu vyrazit stopem z Hradce směr na Brno v pátek ráno. V Hradci jsem sice byl, ale situace se trochu změnila, takže jsem to vzal ještě zpátky přes Liberec a kolem třetí začal palcovat na Prahu. Něco po půl desátý jsem už projížděl kolem Vídně. Bylo to na šest stopů, ale celkem rychlejch. Podařilo se mi zapomenout resp ztratit mobil v autě z Turnova do Prahy. Naštěstí je ta naše republika fakt malá a známí jsou všude. Přes společný kámoše se mobil dostal ke Kwjetovi, kterej byl tak hodnej a jel taky do Vídně jen proto, aby mi mobil přivezl. Takovýhle kamarády dělá slackline :-). Bez mobilu bylo cestování parádní…odpadla starost o čas, byl danej jenom směr. Z Brna do Vídně mě vezl polskej náklaďák. S Jankem a Damianem jsem si schopnej docela pokecat, ale tenhle chlapík mi evidentně nerozumněl, takže pokec o lajnách byl trochu zcestnej. Byla to taková míň povídavá cesta, ale vysvětlil mi, že jede na loknisko. Nejdřív jsem myslel, že je to město, ale na mapě se potom ukázal znak letiště, tak jsem byl přesvědčenej, že odtamtud pojedou nějaký relativně levný busy nebo vlaky. Po desátý jsme byli tam a stopování ztrácelo smysl. Zjistil jsem, že je to asi 20 km od místa kam bych se potřeboval dostat, tak jsem se zkoušel ptát, jestli by mě někdo nehodil, ale všichni odkazovali na levnej vlak. Ve skutečnosti byl za levnejch 12 éček, tak jsem si radši ustlal na takovym zelenym ostrůvku a ve spacáku začal přemejšlet nad ranním stopem. Nemaje šajn o čase jsem se ráno probral, popakoval a začal stopovat zpátky do Vídně. Během chvíle mi zastavil taxikář v parádnim méďovi v kůži. Myslel jsem si, že nepochopil ceduli a studentskej vzhled, ale k mému překvapení pochopil velice dobře a hodil mě na okraj Vídně, kde jela tramvaj.

Dostal jsem se do parku kde byl fesťák už před desátou. Program byl napínací a připravovací. Jedinej starej známej tam byl zatim Damian od cruisrů a potom nějaký napůl známý tváře. Park byl obehnanej plotem a vypadalo to na exkluzivní plochu se sociálkama. Travička pod nohama posekaná jak na golfovym hřišti a sanšajn, to naznačovalo dobrej den na pochození a soutěžení. Suma sumárum tam moc lajn nakonec nebylo a člověk aby pomalu čekal fronty, ale o to víc času bylo na zevlení. Proběhla první soutěž: pillow fight, kde šlo o to sundat soupeře bojovou tyčí z vedlejší lajny. Horší to bylo s organizací a načasováním soutěží, protože ve stejnej čas probíhala kvalifikace na longy. Ta spočívala v přechodu kila se statikou na bekap. Odskočil jsem se kvalifikovat a když jsem se vrátil na pillow fight na další kolo, zjistil jsem, že jsme byli s Kwjetem vyškrtnutý, protože jsme tam nebyli. Stejný to bylo v průběhu dne s longama. Tam byl problém, že ne každej účastník stihl využít svoje tři pokusy, když lajnu neposlal napoprvý. Musela se totiž přejít tam zpátky s otočkou a někdo třeba padal u otočky, takže musel na další pokus. tohle zase tak moc vychytaný nebylo. Trikovek tam bylo o něco víc než longů. Kvalifikace u triků tam proběhla snad jako jediná bez problému. Navečer mělo být finále v Ottakringer pivovaru. Před odjezdem tam se pohodově pozevlilo v hamakách, pochodilo se co se dalo. Moc jsme nepochopili, proč trikový finále začínalo v šest a ne třeba v devět, když byl tak pěkněj den a světlo dlouho. Časově se to posunulo, takže po šestý se všichni začali postupně přemisťovat na místo finále a párty. Trikovka byla napnutá za dvě ještěrky, který se po nějaký chvíli skákáni postupně posouvaly k sobě a lajna se tak povolovala. Nicméně se skákalo a padaly i velice zajímavý série. Vyhrál to Florian Ebner a od nás se nejlíp umístil Danny na pěknym třetim místě. Bavil jsem se o výsledcích s Thomasem a ten říkal, že kdyby Danny trochu líp rozmyslel taktiku a nesnažil se nacpat šest obtížnejch triků do jednoho komba, mohl to vyhrát. Jakmile totiž spadnul u šestýho triku, nepočítalo se mu prakticky nic i když tam měl náročný a parádně provedený triky. Holt mládí se cpalo vpřed a chtělo zaujmout naturbenym výstupem, ale stačilo by triky rozdělit. Míň je prostě někdy víc. Párty probíhala po tricích s vystoupeníma a promítáním venku a uvnitř za poplatek s hudbou. Platit se nám samo sebou nechtělo, takže jsme se sešli mimo centrum dění u jednoho lajnovýho obytňáku, pokecali v mnoha jazycích venku, pojedli něco co se našlo v báglech a v pozdějších hodinách zamířili k Thomasovi domů.

Trickline contest

Trikaři v Ottakringeru

Ráno se taky nějak extra nepospíchalo se vstáváním a hlavně s odchodem do parku. Naštěstí měli všichni stejný myšlenky, takže jsme se v parku sešli tak nějak podobně. V neděli proběhly speedy, kde byl systém na kvalifikaci s nejrychlejším časem, postoupilo osm nejlepších a potom následovalo vyřazení pouze jedním rozběhem, takže jakmile člověk zaváhal nebo spadnul, neměl šanci postoupit. Běhalo se fakt rychle a hodně záleželo na začátku, protože přeběhnutí spočívalo v náskoku za kotvením lajny a přechodem kolem 10m. Když se člověk rozeběhnul, dobře naskočil a hnedka využil dynamiku pro běžeckej rytmus, měl parádně našlápnuto k úspěchu Naštěstí jsem ani jednou nespadnul a prošel jsem všema soubojema úspěšně, takže se mi podařilo vyhrát. Po nějaký pauze proběhly závody o nejlepší statickej trik. Každej kdo se zúčastnil mohl předvést pouze jednu statickou figuru. Začínalo se ve stoje, provedl se trik a končilo se zase ve stoje. Zvážil jsem váhovou taktiku a vyplatilo se. Pro kvalifikaci jsem dělal váhu na obou, v dalším kole na jedný a ve finále opět na obou a pěkně do kolma. Stačilo to na první místo, takže parádička. Proběhly tam různý rozštěpy, double drop knee, visy na rukou pod lajnou a tak podobně. Sice vůbec netušim, jak se tohle dá objektivně hodnotit, ale tři šulmástři s papírem a propiskou to prostě nějak udělali… Poslední soutěží bylo finále longů. V tom šlo o přechod 165m na Strong II se statikou na bekap. Bylo to celkem výživný. Nejdřív měl mít každej tři pokusy o přechod tam a zpět s otočkou, ale kvůli dlouhýmu průběhu se to zkrouhlo na dva pokusy a měřila se ušlá vzdálenost, která se sčítala dohromady. Hodně se padalo v posledních dvaceti metrech, protože tam to bylo za patama lehoulince nelehké. Poserfovat si s touhle váhou setupu kousek před koncem sice nikdo neplánoval, ale každýmu se to velice úspěšně dařilo. Šel jsem na druhej pokus jako poslední a už jsem si říkal, že si s tim zkusim jen tak pohrát a pochodit. Někde před půlkou jsem začal houpat a řekl jsem si, že když nepřestanu, mohl bych to zkusit až do konce. A taky že to vyšlo. Prohoupal jsem se až nad žíněnku, kde se mělo otáčet a udělal jsem otočku. Pár metrů před koncem to vypadalo na velký špatný a trochu jsem očekával pád, ale nechtěl jsem to vzdát, takže jakmile jsem to došel a otočil se, nebylo nad čim přemejšlet a valil jsem zpátky. Po celym dnu jsem byl trochu unavenej, ale nešlo se mi špatně. Někde před půlkou ale přišel ten okamžik, kdy si s lajnou trochu hejbneš a stačilo by si ji jen lehce uklidnit a pokračovat, jenže to jsem neudělal a lajna mě povodila a sundala na zem. Bylo to sice zbytečně, ale takhle navečer po celym pohodovym dnu mi to bylo dost egál. Byl jsem sám, kdo to dal aspoň jednim směrem a tudíž jsem měl v součtu metrů nejvíc. Za statický triky a speedy byly jako ceny trička, ale za longy dokonce pohár a epesní 110 litrová cestovní taška od Deutera, což už stálo za zmínku. Faith říkala, že loni byly v cenách kladky a podobný longlajnový cajky, což by srdce longaře ocenilo mnohem víc, ale letos žádný slack ceny bohužel nebyly. Zůstali jsme v parku až do pozdních hodin, což se nám líbilo oproti sobotě. Největší podvečerní atrakcí byla asi poloterénní kára , se kterou se jezdilo po parku. Bylo to takový větší golfový vozítko pro čtyři, ale srandy s tim byl docela kopec. Za volantem týhle pseudokáry se každej lajner musel cítit jako boss, kterej sbalí jakoukoli slackbuchtesku aniž by musel vlastnit linegrip nebo SMCéčka, jakmile by na ni upřel významnej pohled, asi by vznikla láska…škoda že jsem to neřídil.

Vedly se taky různý pindy o systémech, přechodech a projektech, prostě jako vždycky. Povětšinou jsme se shodli, že dávat longy jako soutěž není úplně nápad na rýlu, protože téměř každej longař má chození spojený s pohodou a spíš osobním překonáváním než nějakym soutěžením, stejně tak hajlajny. Stejnej názor byl i na to, že neděle byla lepší díky vetšímu počtu lajn a nejspíš menšímu počtu lidí. Dojídali jsme suchý housky co zbyly z občerstvení, popíjeli jsme Ottakringery který jsme nafasovali jako osvěžení na celý den a různě jsme boulderovali po stromech při čekání na odvoz materiálu z parku. Jakmile auto dorazilo, všechno jsme naložili, zamířili jsme na pizzu kousek od parku. Po dnu, kdy je člověk víc zaměřenej na chození a zevling než na jídlo, přišlo něco teplýho do žaludku velice vhod. Z pizzérky jsme se už tak nějak rozprchli každej svým směrem. Naše skupina si buržouzně vzala tágo. Taxikář byl přesvědčenej, že se mu tam vejdou tak čtyři lidi, nakonec nás tam bylo myslim šest. Na bytě jsme s Q otevřeli ještě jedno pivko jako rozlučkový s uplynulym dnem, ale naše loučení se nedobralo ani dna, jak jsme byli unavený a taky už decentně mázlý.

V pondělí byly na programu hajlajny na Peilsteině. Rakušáci měli svátek, takže se fesťák mohl protáhnout a uskutečnit tak parádní propojení triků, longů a hajlajn během prodlouženýho víkendu. Počasí mělo být sice horší, ale ráno to vypadalo ještě rozumně. Kousek odtamtud jsme se malinko zamotali, ale nakonec jsme na nějaký parkoviště pod Peilsteinem dorazili a už vesele šlapali pěšky hore. Když jsme došli na místo, kde měly být hajlajny, čekala na nás snídaně bohů. Byly tam krabice s koblihama a různejma sladkejma šnekama. Skromně jsme si vzali jeden, nejspíš toho asi ani víc pro jednoho nebylo, a zamířili na lajny. K lajnám se muselo slézt po takový pseudo ferratě, celkem dobrej terén, jenom volný kameny, tak možná proto ten drát. Když jsme došli, byla téměř připravená třicítka, na který se mělo i závodit v tricích. Dále visela lajna s bekapem na osmdesátce a připravovala se ještě šedesátka. Bohužel se fakt blížilo dost blbý počasí…Thomas vyhrožoval s nějakou bouřkou. Ze začátku se mi tomu nechtělo věřit, ale když jsme se šli schovat do blízký jeskyně a nebe nevypadalo úplně modře, začal jsem s tim souhlasit. Mezitim co jsme čekali na konec deště, kluci už sundali setup na osmdesátku. Po dešti to zase chvíli vypadalo ok, tak jsme se vrátili a šli chodit na třicku. Thomas už kompletně sundával šedesátku a já si furt říkal, že by to nemuselo být tak hrozný, ale blížila se tmavá deka, která předpověď potvrdila. Začlo pršet zrovna když jsem se navazoval. Zvednul se vítr a v kombinaci se začínajícím deštěm to nebylo úplně pohodový chození. Bylo to na duťáku a jakmile se trochu namočil začal i solidně poklouzávat. Přešel jsem jednim směrem, triko úplně mokrý, do obličeje to pral vítr s deštěm, byl to i celkem bojovnej přechod ne úplně zadarmo. Když jsem chvíli seděl mokrej na druhý straně, vítr to valil celkem rychle, začla mi být pěkná kosa. Damian říkal, že by ocenil nulový padání do jeho novýho duťáčku, takže jak jsem byl prochladlej, lajna byla mokrá, solidně foukalo a pršelo, radši jsem přejel na druhou stranu a zabalil to, protože jsem si fakt nebyl jistej, že bych čapnul, kdybych se měl poroučet z lajny dolů. Zamířili jsme nahoru do hospůdky. Tam jsme se sešli v český sestavě a razili dolů k autu. Měla tam být hospoda, kde se sejdou úplně všichni, ale ať jsme koukali a hledali jak jsme chtěli, žádnou jsme nenašli. Když jsme volali Thomasovi, kde to najít, zjistili jsme, že jsme na úplně jiný straně Peilsteinu, takže jsme přejížděli, abychom se dostali ke zbytku lajnerů. Při příjezdu jsme totiž minuli zásadní odbočku, takže jsme nedojeli kam nám bylo doporučeno. V hospůdce většina obědvala a pivkovala a atmoška napovídala, že to bude definitivní konec týhle zajímavý taškařice. Ještě jsme pokecali, Kwjet narychlo otevřel shop na prodej kvalitního matroše a stihli jsme zkritizovat kotvítka od Gibbonu. Následně proběhlo celkový vyhlášení, kde se sečetlo umístění ve všech disciplínách. Třetí byl myslim Florian Ebner, druhej byl Reiny a nakonec to dopadlo tak, že jsem se na prvním umístil já. Dostal jsem další nabarvenej pohár a finanční prémii uvnitř. Na rozloučenou jsme si zakopali s hakisákem, potřásli prackama, olíbali se, poplácali po ramenech, zadku a tak…

Peilstein

Původně jsem chtěl zůstat ve Vídni aspoň o den dýl, ale počasí nenasvědčovalo vysoko mířícím teplotám, takže jsem usoudil že odjezd s Menšíkovcema, Kwjetem a Fejtinkou bude rozumnější volba. Stavili jsme se u Thomase na bytě pro moje cajky a valili to co nejrychlejc směr sladký domov. Cesta celkem ocejpala a šla nám pěkně od kol, takže jsme do Prahy přilítli rozumně. Zajeli jsme na Vítkov, vyházeli věco z auta, Danny s mamkou zamířili domů, my ještě na jedno dvoupívo do Sítě, kde na nás čekala Ančí. Rozebrali jsme úspěchy, poklábosili o životě a přesunuli se ke Q na byt. Ráno vstávačka, loučení a každej mířil kam potřeboval. Kwjet odešel tam kde žije, aby vyřídil objednávky, Fejtinka se jala ubírat směr Ostrovní ráj a já šel hodit palec na sever.

Prodlouženej víkend v zahraničí podle mého gusta.Vyšlo to bombúfrově a viděl bych to na opakování příští rok.

Takže lajnám hajl a choďte víc

Peeto

photos by: Austrian slack open, Christian Cruse