Jak to tak bejvá, člověk si dá určitá předsevzetí a plány na následující rok, občas v trochu veselejší náladě vymyslí buď naprostou blbost nebo geniální plán, kterej by bez posilnění nepřišel na mysl. Dal jsem si ho předloni, a jak tak člověk během sezóny ťape, cejtí se trochu na rýlu, tak se obvykle k tomu svýmu vysněnýmu cíli začne i blížit. Na rok 2011 jsem si navrhnul (trochu pod parou na Silvestra mezi bandou slacklinerů na nejlepšim zevláckym slack místě na světě – Bišíku) 250+ longline, 70+ highline, 100+ wasr, nachodit 100km na lajnách a nějaký ty triky. V longu se celkem dařilo a posouvalo se co se dalo…nakonec jsme s Kwjetákem pokořili 240m na fesťáčku v Hejnicích. Na konci léta jsme napínali 271m a tam se pokusy blížily půlce jednou možná i za, takže škoda veliká, ale stejně to člověku dalo hrozně moc. Na highline jsem se loni celkem vyřádil. Dodatečně jsem si doplnil předsevzetí stejně jak Q na 52 highline za rok – podle 52 týdnů… Přešel jsem jich 53 plus nějaký ty midlajny. A co se týče těch delších, tak jsem si začínal zvykat na boj.
Úplně prapůvodně jsem měl highline jako zážitek s pocitem strachu a klepání se. „Už abych to měl za sebou“… „Dojdu to, odvážu se, a už na to dneska nevlezu“. Jak ale přibývaly přechody, lajny nabývaly na dýlce, všechno se začlo měnit. Mluvil jsem i s Kwjetem o tom, jak si hajlajny užívá, kouká si pod nohy a tak. Původně jsem to moc nepobíral, ale přišly chvíle, kdy jsem si highline fakt užil. Myslim že to bylo na Slackturnu předloni, potom jsem zabojoval co to šlo na Šárce a poslal one way. Od tý doby se pocity na highline jenom zlepšovaly. Loni jsem na delších hajlajnách začal bojovat víc a víc jakmile přicházela krize. Zvyknul jsem si na ty chvíle valit vpřed i v serfu a v okamžiku, kdy lajna lítá, jak kdybych si ji rozházel schválně. Od tý doby pro mě byly kratší lajny úplnou nirvánou. Pochodíš si, pokoukáš se kolem, stojíš na lajně nakolmo čelem do údolí, potom navážeš swami, pochodíš, navážeš se na kotníček a jdeš tam znova a v tu chvíli víš, že by to šlo i na FS, pokud je to něco kratšího, a už v tom lítáš…jdeš si na tu lajnu pro ten pocit neskutečný a nepopsatelný svobody, kdy jsi ve vzduchu s popruhem o šíři palce, kolem zpívaj ptáci, pofukuje vítr, srdce ti buší ostošest a ty si užíváš nejjednodušší spojení s lajnou – chodidlama. Tímto nechci nikomu říkat, aby zkoušel free solo. Popisuju pocit, pro kterej si člověk musí projít delší cestu nebo k němu ani nedojde, ale jakmile už to cítí, tak nejde zkoušet, ale jde to přejít s koncentrací na 100% a s jistotou čapnutí při jakymkoli sebemenším problému na 120%. V hajlajnách jsem se loni psychicky posunul na úplně jinou úroveň než jsem do té doby měl. K původnímu plánu 70+: přešel jsem 4 lajny za touhle hranicí, jedna, a pro mě zároveň nejvýznamnější, byla i 80+, takže zase větší progres než se očekávalo. Byl to Čokládovej keksík, kterej mě potrápil celkem slušně. Zaprvé je to 82m s pěknou expozicí, zadruhý jsme to chodili na Blekskáji, takže parádička veliká. Tam jsem poprvé poznal ztrátu motivace na highline. Člověk dá deset pokusů, vořeže si ho to jak ořezávátko, je dobitej, nejlepší pokusy byly třicet metrů, takže ještě přes padesát před sebou…tohle na motivaci moc nedodá, když se bojuje na hraně osobních možností a v hlavě je ta myšlenka, že v půlce to bude stejně nejhorší… Jakmile člověk neni na boj připravenej a dostatečně namotivovanej, nemůže se kousnout a posunout vlastní hranici. Po tom víkendu, kdy jsme to napínali poprvé, jsem domů odjížděl tak trochu zklamanej a hlavně příšerně rozbitej. Když jsme to s Romanem a s Kolouchem napli podruhý, cítil jsem větší motivaci a chuť se s tim poprat co to dá…první pokusy nebyly marný, nejdřív oťukání, potom třeba třicet, další k půlce, dvakrát před konec, to mě psychicky dostávalo taky hodně, ale potom byl ten pokus, kdy člověk cítí, že se nenechá sundat ani v krutym boji a serfu, je připravenej ustát všechno a pořád valit dopředu blíž a blíž kotvení na druhý straně. Na těch pokusech do půlky jsem hodil dvě odsedky, takže při tom přechodu mi v hlavě jelo: buď na druhou stranu nebo odsedku, nic mezitím i kdyby to bylo sebevětší peklo. Tohle člověka nabudí k maximálnímu výkonu. Jakmile jdeš chvíli napohodu, cítíš že zase musí přijít boj, protože tohle se zadarmo nechodí. A když boj přijde, tak seš připravenej se poprat a zase valit. U wasrů jsem se s úspěchem moc nesetkal, protože jsem chodil dohromady tak čtyřikrát přičemž nejdelší byla devadesátka v Berlíně na řece a to byl hroznej hardcore. Klidná hladina s malejma vlnkama někde na přehradě se vůbec nedá srovnat s lajnou nad řekou, kde jezdí lodě.
S plánem 100+ v kilometrech jsem se popral úspěšně. Původně jsem to chtěl nachodit jenom na lowlajnách, ale nakonec jsem sečetl high+low+wasr. Naťapal jsem přes 97km na low+wasr a 8,8 km na high, takže pěknejch 106km celkem. Na začátku sezóny jsem byl trochu ve skluzu, protože v lednu a v únoru jsem se celkem flákal, ale přes léto se to dalo krásně dohnat. Bylo to časově celkem náročný spojit všechny tyhle plány dohromady, přes týden běhat kiláky, o víkendech longy, hajlajny… Na letošní sezónu bych to viděl na časovej údaj… Trochu jsme to řešili s Q a je to mnohem zajímavější než pořád počítat fullmany. Krom toho můžeš na lajně dělat co se ti zachce a ne běhat sem a tam. Pohoupeš se v půlce, dva kroky dopředu jeden dozádu, otočky po dvou krocích, na kšandě rozhoupat, krok sem krok tam. Prostě větší vyžití na lajně než počítání přechodů. Určitě mi to dalo nějakou zkušenost a dalo by se to hecnout třeba na 150km na rok, ale nechám to spíš na čase strávenym na lajnách. Akcí a fesťáků, kde se dalo poskákat na trikovce taky nebylo málo. Osobně jsem zjistil, že mě nebaví trénovat skoky samotného v parku, ale jakmile jsem někde na fesťáku a mám se s kým hecnout na zajímavé triky, tak mě to láká. Jelikož byl letos Voříšek bohužel zraněn od Teplic a neúčastnil se MČR na Ladronce, získal jsem první místo. Jsem rád, že noví kluci se do toho pustili s nadšením a mají potenciál a drive posunout českej trickline zase někam dál. Až se dá Voříšek na 100% dokupy můžeme se těšit na parádní komba a nový triky. Vidím, jak se kluci posouvaj neuvěřitelně rychle vpřed a těším se, že se bude na co koukat. Za chvíli můžu jít akorát do poroty nebo fotit…
Sandstone highclass session byla první jarní highline akce. Setkání všech hajlajnerů z velmi širokého okolí. Kwjetovi se organizace povedla na jedničku. Na Himmlu se naplo 7 highline od 12m do 49m a nad hospodou se napnul Island King. Pospáníčko ve squatu, pokec s novejma tvářema, plno přechodů v nejrůznějších stylech. Akce byla od pátku do neděle, ale někteří začli ve čtvrtek a končili v úterý, jak to tak bývá. A není divu, když se člověk nachází právě v Ostrově, kde prakticky neprší a je to země hajlajnově zaslíbená. Tahle sešlost by si zasloužila opakování, ale já už jsem zaslechl, že v Ostrově to nebude…
Ostrov international highline víkend jsem měl loni v režii já. Jednalo se o druhý ročník mezinárodního setkání taktéž v Ostrově. Předloni byla účast větší a rozmanitější, ale ročníkovou tradici jsme udrželi, zahraniční zastoupení také bylo. Organizovat highline setkání, sehnat a nacpat matroš na 3 hajlajny do jednoho batohu a potom se s těma 52 kilama táhnout a nemít na to svoje auto…uff, blbej nápad. Napli jsme klasiky v podání Alter wegu a Slackturnu. Novinkou byl nový směr: Hippie punk. Celý víkend byl celkem dost ve znamení hipíků a punku. Naměřili jsme mu 69m a stal se tak novým českým highline rekordem. Měřili jsme však lanem, takže stále čeká na přesné přeměření pásmem nebo laserem, nejspíš to bude o chlup míň. Hodně lidí víkend zavrhlo díky špatné předpovědi počasí, ale jak říkám, v Ostrově neprší, takže se jim tohle rozhodnutí šeredně nevyplatilo…pokud si dobře vzpomínám, nepadla přes den ani kapka a v noci tomu nebylo jinak. Krásně jsme pochodili do půl těla, opalovali se a užívali pohody.
Garden party Sobotka je již každoroční komornější fesťáček v areálu horolezecké stěny v Sobotce. Místa je tam poskromnu, ale zábavy je tam pokaždý kotel. Loňskou změnou byl nový plac na hoření louce. Napli jsme tam asi 5 lajn, přičemž tam byly kraťoučký, nějaký třicítky a delší hadimrška. V areálu jako vždy kratší záležitosti, trikovku a triple line, na který byl i speed. Spodní louka patřila longům. Kilo a 120m na Zionu. Triky vyhrál Voříšek, speed jsem si vyběhal já. Trochu jsme poboulderovali, zalezli na rychlost, promítali lezecký videa a malinko popili. Další velkou věcí, která se v Sobotce udála byla první valná hromada České asociace slackline. Ustanovily se příspěvky, hlasovalo se na posty, debatovalo se a klábosilo… Celou tuhle príma akci ukončil déšť a chvíli před ním profesionální zákrok Kovči při řezání Zionu.
Slackline fest v Hejnicích jsme již podruhé zahájili natažením Ořešníku…myslím, že to bylo ve čtvrtek. Počasí bylo luxusní, teplo bez větru, bylo nás akorát na pochození, takže pohodička. Došlo na moje první skalní freesolo. Předtím jsem měl akorát midline na Harcově z mostu. Ořešník je pro mě hodně kultovní higline. Byl jsem na něm jako na první pořádný highline v zimě 2008. V srpnu 2009 jsem s Kajochem poslal první přechod, 2010 swami, 2011 kotníček a FS. Byl jsem tam už mnohokrát a ještě mnohokrát budu. Parádní směr na pěknym místě s jednoduchym napínáním. Letos bych to viděl jako další zahájení Hejnic. V pátek jsme měli v plánu potahat longy u chrámu na Hudy longline maraton. Trochu nám to kazilo počasí, protože s mezipauzama na chození občas pršelo. Napli jsme nakonec 240 m, 160 m, 146m, 105m, 90m,80m a dvě 65m. Nebýt toho počasí vyšlo by to luxusně, protože by každej ťapal podle libosti. Kwjet podal luxusní výkon přechodem 240m OSfm, já jsem šel po nějaký tý přeháňce na několikátej pokus ow a nejnadějnější pokus na zpět byl tak 30m před kladky. Dost foukalo, takže jsme tam měli stabilizační smyčky, prohlásili jsme ji tedy za Tréninkovou. Se setměním jsme pobalili a promoklí se přesunuli do Dělňáku. Večer posezení u ohně, déšť si s náma zase pohrával, ale s nějakou tou pauzou jsme u zdroje tepla vydrželi celkem dlouho. V sobotu byl na řadě speed, první oficiální trickline contest, pohodička, lehárko a pochození všech lajn v areálu + wasrů. Dost se vyjasnilo, takže sobota se vydařila. Speed si za ženský vyběhala Týna, druhá byla Bobřice a třetí Oli. Za chlapi jsem vyhrál já, druhej Kuře, třetí Praken. Trickline contest vyhrál Voříšek, kterej si mě podal ve finále, Prcek porazila Komiho v boji o třetí. Slackshop team měl připravenej highjump, což byl taky luxusní nápad na soutěž. Podvečer patřil všem lajnám a pohodový atmosféře zevlingu. Večerní koncert rozjeli Dědové (původně Dědové Harryho Pottera). Mně se to zase tolik nelíbilo, i když jsem na pár písniček hodil tělem, ale byli i tací, kteří si vyloženě libovali. V neděli už počasí tak příznivý nebylo. Od rána to vypadalo na hegeš déšť a ten taky v odpoledních hodinách přišel a vyhnal nás z Hejnic dom.
Slacklinefest Bišík na nejlepšim zevláckym místě začal údajně slibně. Pátek počas ok, ale potom se zachtělo hnusně býti a celou parádu překaziti. My jsme jeli ve větší bandě na Urban highline festival do Lublinu. My jmenovitě(on, ona, ona, on, já,…), prostě 9 českejch punkáčů společně s Jewel, razilo směr Lublin vlakem. Na nádru nás vyzvedl Piotrek jakožto jeden ze spoluorganizátorů. K němu do auta jsme si hodili akorát batohy a vyrazili jsme po svých směr camp. Postavili jsme stany ve stanovym městečku, okoštovali některý kratší lajny a vyrazili omrknout hajlajny ve městě. Urban highline meeting byl organizován v rámci žonglérského festivalu, takže všude po městě jsme potkávali pouliční žongléry a kouzelníky, po celý víkend byl program s různými vystoupeními na náměstí, v šapitó, v parku a tak. Město tomu vyšlo neuvěřitelně vstříc, protože dvě lajny vedly ze soudu, jedna z radnice, nejdelší a nejexponovanější mezi dvěma kancelářskými budovami. Počasí věru nebylo na opalování celý víkend, ale čtvrtek, pátek luxus, sobota a neděle přiměřeně s dešťopauzama. V pátek proběhl trickline contest, který ovládli Češi. Prcek první za holky, Voříšek první za chlapi. V sobotu měl probíhat longline contest, ale díky zmíněnému počasí byl zbytek víkendu prochozen pouze na hajlajnách. Akce bombúfrová, škoda počasí, ale nemůže to vycházet na každym fesťáku. Nicméně bych se tam letos podíval milerád znovu. Pokaždé, když se dívám na video z Lublinu, a že už jsem ho viděl mnohokrát, vzpomenu si na přátelskou celosvětovou slack rodinu. Nepopsatelný vzpomínky jsem si odtamtud přivezl, jen co je pravda…
Slacklinefest Teplice v rámci MHFF je zakončením prázdninový pohody všech středoškoláků. Byl to můj poslední rok na střední a v říjnu na vysokou, takže jakmile Teplice zaklepaly na dveře, věděl jsem, že začíná konec letní fesťákové éry, ale na chození bude ještě volna dost. Poslední fesťák znamená, že by si to měl člověk řádně užít. Každoročně se něco pokoupí za bezkonkurenční ceny, pokouká se na závody ČP v boulderingu, po závodech se vyzkouší ženská kvalda, účast na všech možnejch sranda utkáních jako věšák nebo lezení na slepo je samozřejmostí. Vyhodíme si taky z kopýtka na nějaký tý kapele, když hrajou aspoň přiměřeně rozumně. Důležitý je taky navštívit Bišík, což už je taková tradice. Loni jsme s Jindrou vypunkovali Kinder a Green air a parádně tak pochodili i hajlajny. Přidal se k nám Petr Nováček, dorazil se podívat Kolouch, kterej na napnutí nechtěl čekat a otočilo se i víc punkáčů… Tradičně se pořádají závody ve speedu a trickline exhibice pro diváky. Ani loni nebyla výjimka, že v Teplicích prostě tradičně prší. Byli jsme nuceni seskupovat se ve stanech, díky chladu doplňovat hladinku tepla a zadýchávat tyto prostory jako obranu před podchlazením a zdravotní újmou. Po dešti se vytvořilo parádní bahýnko, který potom samozřejmě bylo jak ve stanech tak na všech lajnách. Tak už to v Teplicích povětšinou bývá.
Ladronka fest letos vítala MČR v trickline. Den předtím jsme byli pochodit ve Stromovce. Mimo kratších a středních longů jsme v zadní části napli 271m a to byla teda výzva. Pokusovalo se co to dalo, ale dál než kousek za půl ta dlouhá bestie nepustila. Motivace však byla dobrá. Triky se teď začínají celkem dosti rozjíždět. Na Ladronce byl Voříšek kvůli zranění pouze v porotě, jinak by o vítězi bylo předem rozhodnuto. Třetí skončil Praken, s druhým Komim jsem byl ve finále já. Kluci kteří začli skákat nedávno jdou rychle dopředu a je na co se těšit, letos bude triková sezóna velice zajímavá…
Highline meeting na Kosti byla luxusně vyvedená akcička s pochozením ve výškách, která tady ještě nebyla. Organizace se ujal Kolouch, Anče a já jsem se taky připojil. Na podpisech bylo cca 85 lidí, ale celkem bylo přes sto určitě. Napnuté byly bohužel jen 4 lajny, plánoval se ještě Čokoládovej keksík, ale srandy bylo i takhle až až. Dole před Plakánkem se ponapínalo v kratších metrážích pro poblbnutí na chození serfíček a pohoupání, na parkáně trikovka za Bobíka, která byla připravená až povypuštění pneumatik. Večerní posezení a békání u ohně nemělo chybu, představení pro lidi jak na highline, tak na trikovce taky tak. Spací místnost na galerce bylo na pohled rozsáhlý punkáčský hnízdečko. Lidi super, počas super, všichni spokojeni a vysmáti. Rozhodně důvody pro opakování letos. Nabízejí se i jiné směry, takže stačí říct: „S chutí do toho“ 🙂
Peace, Peeto.
photos by Kolouch, Mari, Pavel Kovaříček, Jewel, Káťa Žižková, Holger Ho